Vstávání z popela

Omlouvám se, že jsem se delší dobu neozvala, ale zase vstávám z popela a znovu začínám... Nejprve jsem si kvůli chůzi vzala čtyři dny zbylé dovolené za rok 2008, pracovala jsem na sobě, natrénovala jsem chůzi po schodech, venku ve sněhu, chodila jsem včas spát dopřávala jsem si dlouhý spánek, četla jsem a snažila se o nastolení pravidelného režimu...
Celou noc ze čtvrtka na pátek jsem nespala, brečela jsem a v pátek ráno jsem se s půlkou Oxazepamu v žaludku vydala do práce...
Bylo mi vše pod vlivem léku tak nějak přiměřeně jedno, za což jsem byla ráda, navštívila jsem naše klienty a šla si nechat potvrdit propustku kvůli panu doktorovi, kam jsem měla vyrazit ve středu, ale nějak se mi asi zatočila hlava, nevím, najednou jsem se ocitla na zemi a jala se mne zvedat paní, která přišla na rehabilitaci...
Věděla jsem, že jsem si při pádu hnula s kolenem, které mi občas "vypadávalo," ale teď dalo na delší dobu pokoj, protože mi ho "opravila" moje velmi šikovná paní léčitelka, původním povoláním však ředitelka a učitelka ZUŠ ve Vlašimi...
Teď jsem u ní ale už dlouho nebyla, protože měla sama nějaké zdravotní potíže. Ale to je vedlejší...
Paní recepční mne tedy posadila na židli, já jsem chvíli poseděla a pak vyrazila na místo svého pracoviště...
Zavolala jsem ještě panu Hromadníkovi, aby se na mne přišel podívat, že mám nějaké pocuchané nervy, tak přišel, akorát šel z oběda a já byla nejšťastnějším člověkem pod sluncem...
Koleno jsem cítila, ale mohla jsem ještě chodit, dokonce jsem v doprovodu pana Hromadníka sešla schody...
Jenže v sobotu k polednímu začalo koleno pěkně bolet a já nemohla skoro chodit, musela jsem se přidržovat, buď nábytku, nebo prarodičů...
Tak jsem koleno mazala, utáhla obinadlem a bála se, aby se mi tam nedostala voda... V neděli bolest odezněla, ale já zjistila, že se na nohu stále nemůžu pořádně postavit a došlo mi, že to nebude v koleni, ale v hlavě...
Občas mne potrápí právě ta psychika a pak to takhle dopadne... V pondělí jsem tedy v doprovodu svého dědy šla k obvodnímu lékaři, ten mi napsal pracovní neschopnost a poradil mi, abych si léky na nervy zvýšila...
Tak jsem tak učinila a čekala, co se bude dít... Přečetla jsem za tu dobu snad 5 knížek a všemožně se snažila odpoutat pozornost....
Ve středu jsem se vydala na psychiatrii, kde jsem se shodou okolností setkala s kolegyní z práce, která zde byla jako doprovod s klienty na kontrolu s diabetem a ti mne také potěšili, hned jak jsem vešla do dveří mne s huronským povykem vítali a jeden mne začal opečovávat, jestli mi není zima, horko, jestli nechci napít, banán, bonbon atd.atd...
K lékaři jsem byla objednána na 11 hodin, ale dostalo se na mne až v 12:30 a měla jsem starosti, jestli stihnu přijet do práce, kde jsem měla s panem Hromadníkem domluvenou oslavu na leden...
Vše jsem nakonec stihla a na oslavě zazpívala i popřála oslavencům. Jela jsem domů a jala se léčit, podobným způsobem jako předtím...
Čtrnáct dní, které mi obvodní lékař naordinoval mi neutíkalo, věřte mi, kdyby to šlo, hned bych šla do práce!
Ale vím, že bych tam nebyla nic platná! Vždyť nejsem schopna sejít ze schodů, po bytě sice chodím, ale přidržuji se...
Také jsem zase začala cvičit, šlapat na šlapadle a snažím se chodit i venku, tam je to největší boj!
Všichni jsou nervózní, nejvíc já, protože je to boj, který bolí a v kterém se s protivníkem perete až vám tečou slzy, ale víte, že tou dřinou si projít musíte a že MUSÍTE VYHRÁT!
Dnes jsem telefonovala jedné knihovnici, která má svátek a ta mi řekla krásný citát:
"BREČELA JSEM, ŽE NEMÁM NOVÉ BOTY. PAK JSEM POTKALA ČLOVĚKA A TEN NEMĚL NOHY."
A včera jsem shlédla 13.komnatu Zity Kabátové, která uvedla, že u nich v rodině platilo takové heslo: "Starosti jenom ke kolenům, dál ne."

Maruška Šupáčková

...aneb, jak se nenápadně vracím mezi své a do života. Řekli byste, že téhle paní je také přes devadesát? Nejenže mi v době svého pobytu u nás ušila v ruce krásné šatičky na panenku, ale nezapomněla na mne ani po svém odchodu blíž ke své rodině - do Kytína, kam jsem jí psala malý předvánoční dopis a na který ona reagovala krásným pohledem s následujícím, ještě krásnějším textem:

Milá Šárko.
Posílám Vám moc pozdravů a stále na Vás vzpomínám. Těžko jsem se loučila, ale čas běží a musím se přizpůsobit. Zde se mi též líbí, ale na Vás nikdy nezapomenu. Jste tam jako doma, jste mladá, hezká, máte ještě plno radostí před sebou. Vím, že máte i bolesti, ale máte krásnou rodinu, též je zdravím. Šupáčková.

No, řekněte sami, není to to nejkrásnější uznání? Já měla slzy na krajíčku...

MÁM POŠKOZENÝ MOZEK.
I tak jsem ale úplně normální holka!

Při porodu dvojčat došlo ke komplikacím. Ze dvou sester si zlou daň vybrala Šárka. Nedostatek kyslíku způsobil postižení mozku.

Intelektové schopnosti zůstaly plně zachovány, o něco hůř však dopadla motorika. Nebýt obětavé péče prarodičů, možná by dnes byla Šárka odkázána na invalidní vozík. Ale láska ruku v ruce s medicínou, pracovitostí a vůlí dokáže zázraky. Mezi okamžikem příchodu na svět a letošní maturitou se odehrál nekonečný bolestivý řetěz cvičení a léčby. Rehabilitace, Vojtova metoda, pobyty v lázních, operace hydrocefalu... S vnučkou tohle všechno absolvovali především prarodiče.

Ti nejbližší a hudba
Tím se dostáváme k nejdůležitějším lidem v Šárčině životě. Zlatý stupeň vítězů patří dědečkovi s babičkou. V zápětí jmenuje dívka rodiče, sestru a celou rodinu, a pak pana Hromadníka, ředitele základní umělecké školy. Šárku učil zpívat: "Zpěv je moje největší láska, hudba je pro mě na prvním místě. Nejradši zpívám písničky od Věry Špinarové a Věry Martinové, altový repertoár. Za jeden ze svých největších úspěchů považuji spolupráci s Matějem Rakem, který mě doprovázel na kytaru v pražské literární kavárně Obratník," rozzáří se Šárce oči.
"Mám také ráda angličtinu, chtěla bych překládat," dodává. Pak se rozpovídá o své nemoci. Projevuje se nejistou chůzí, poruchami rovnováhy, koordinace pohybů. Šárka bez pomoci těžko zdolává překážky, nemůže například sama nastoupit do tramvaje, do autobusu. Chybí jí periferní vidění. Stres potíže násobí. Ale to vše nic nemění na tom, že je velmi chytrá, vnímavá, přátelská. O to víc jí samozřejmě vadí, když se jí lidé straní, i když to není ze zlého úmyslu, většinou jen z bezradnosti:
"Chovají se ke mně jako k někomu odlišnému, jako bych nepatřila do jejich společnosti. Ostych ale není na místě. Nešikovnost při navazování kontaktu vůbec nevadí, izolace je horší. Myslím si, že jsem normální holka jako každá jiná. Jen mám pár problémů navíc."
Když tuhle slečnu slyšíte hrát na klavír nebo vidíte u počítače, nechce se věřit, že má potíže i s jemnou motorikou. "Jo, s počítačem jsem měla potíže. Pak jsme ale dostali lepšího profesora a najednou jsem byla v psaní na počítači třetí ve třídě." Doma se Šárka pohybuje celkem samostatně, ale ven nemůže bez doprovodu, je odkázána na pomoc někoho jiného. Zní proto neuvěřitelně, když se její dědeček svěřuje, že okamžikem plnoletosti jí revizní lékař zrušil asistenční službu. Chodítko, které jí přivezla sestra Dáša z Ameriky, lidskou pomoc rozhodně nahradit nemůže... Šárka je ale bojovník, tehle rys určitě zdědila po dědovi, a má v zásobě ještě zázračnou medicínu: "Zpívání je ten nejlepší lék. S mikrofonem v ruce zapomenu na všechny nesnáze," usmívá se. Tak hodně štěstí, ať vše dopadne tak dobře, jako ta maturita!


P.S. Z dopisu od Šárky, který přišel dodatečně e-mailem:
"I když člověka potká nějaká nesnáz a potíž, i když se zdá nepřekonatelná, měli bychom se zastavit, vydýchat a nepropadat panice, strachu a zoufalství, ale nadechnout se a jít dál. Říkám si, že nejcennější je vítězství v bitvě, kde se člověk utkal sám se sebou a může si říct: Hurá, já jsem to dokázal!"

Časopis Puls - srpen 2005

Shodou šťastných okolností a náhod jsem jednoho dne sedla k počítači, lépe řečeno k internetu a jala se vyhledávat jméno jisté Venduly Presserové, ženy, s kterou jsem se před několika lety seznámila při lázeňském pobytu v Teplicích, kde byla se svými dvěma roztomilými kloučky - Šimonem a Matoušem - Matouš utrpěl roštěp páteře...
Vendula je redaktorkou časopisu a Max, její manžel, hraje v kapele Rangers - dříve Plavci. Tak jsem Vendule napsala co a jak a ona se mi ozvala, což mne mile překvapilo a nabídla mi, zda bych nechtěla zavítat k nim do redakce a neobjevit se v časopise, kde mají rubriku "Úspěch měsíce." Že prý bych světu ukázala, co lze dokázat i navzdory handicapu. Tak jsem s radostí souhlasila a nelituji. Zůstal mi nádherný zážitek a milá vzpomínka na milé lidi. Mé díky patří jak Vendule, tak Lucii Babičkové, která mne krásně nalíčila a oblékla a Lukáši Hausenblasovi, který mne ještě lépe vyfotografoval... Vše se konalo v červenci roku 2005 a v srpnu téhož roku už jsem byla "hvězdou" časopisu Puls...

A zde je výsledek...

Článek na první pohled možná nevinný, ale mne v době své aktuálnosti rozzuřil k nepříčetnosti a razantně jsem na něj reagovala. Moje reakce byla rovněž uvedena v novinách, dokonce ve zcela původním znění, v jakém jsem ji předávala. Tady je:

Vážený pane X,
poté, co jsem si přečetla Váš příspěvek do ... novin, ve kterých se zmiňujete o tom, že skupina "Rošťandy" nechtěně vzdala hold starému režimu díky písním staršího data a "šéfoval" jim "bělovlasý speaker" František Hromadník, jsem byla, musím se přiznat, dosti znechucená. Ono je poměrně snadné teoreticky napomínat a mít k tomu či onomu výhrady, byť třeba pravdivé, ale už o něco těžší je ty "teoretické" argumenty dokázat a prakticky ukázat, jak by je argumentující strana vyřešila.
Pan Hromadník se ve školství pohybuje již přes čtyřicet let a já si myslím, ba dokonce vím, že je ve svém oboru osobou, která by si ze školní stupnice známek zasloužila jednu velkou jedničku s hvězdičkou a několikrát podtrženou!
Za to, co pro školství obecně, děti a Základní uměleckou školu ve Zruči nad Sázavou udělal. On se snažil z minima vytěžit maximum, a to ku prospěchu všech.
Nejen pomocí hmotných statků, ale i pomocí duchovna a těch nejlepších charakterových vlastností, jako je trpělivost, obětavost, láska k dětem a práci, které se i teď věnuje se stejným zápalem jako na počátku své pedagogické kariéry.
A když se ohlédneme zpět na zdi "té staré, zatuchlé barabizny," které donedávna zdobila významná ocenění z celostátních i krajských soutěží, vidíme, že děvčata, byť tedy "vzdávala hold starému režimu," i když líbivými písničkami, vyhrávala jednu cenu za druhou.
Pan Mgr. Hromadník chtěl pomocí takovýchto akcí zabránit nejhoršímu fenoménu dnešní moderní doby - drogám, tabákovým výrobkům, alkoholu.
Děti do jeho hodiny docházely, docházejí a já věřím, že budou docházet, s nadšením stále.
Myslím si, že takových lidí, jako je pan Hromadník, bychom si my, méně významní, měli vážit, ba možná nestydět se smeknout.
A to že panu Hromadníkovi čas pokryl hlavu sněhobílými vlasy? To nám nevadí. Zde platí známé úsloví, že nezáleží na tom, co nosíme na hlavě, ale co máme uvnitř.
A u pana Hromadníka je tam za ta léta praxe nastřádáno mnoho zkušeností, moudrosti, trpělivosti, obětavosti a lásky k dětem a k práci, která z něj čiší na každém kroku.
A na úplný závěr mi dovolte použít slova Rabiho Nachmana z Braclavi, který říká: "Vždy hledej v druhém to dobré. Na to se soustřeď, vyzvedni to a proměníš i hříšníka ve světce."
Z toho bychom si my, "soudci", měli vzít příklad, zamyslet se nad svým "já" a nejprve napravovat chyby u sebe.

Tohle jsem si přečetla jednoho krásného dne v jistých novinách a nedá mi to, abych se o "zážitek" nepodělila s vámi...


Bejvávalo
212. Jedno číslo v jízdním řádu. Dvě, jedna, dvě. Leckteré unavené mateřské oči zamíří na tyto číslice, když hledají pro své právě vylétlé ptáče nejvýhodnější spojení na internát. Zaměří se na ně i trampská tlapa obracející plechové tabule v čekárně jistého nádraží. Dráha je pupeční šňůra, cesta života, která spojuje naše odlehlé lesnaté končiny se zbytkem civilizovaného světa. Mnoho desítek let houkají motoráčky tu od Kácova, tu od Vlastějovic a dávají si rande na stanici ve staré Zruči.

Jak to začalo?
V pohodlných kožených pohovkách v kancelářích dřevařských firem, na mramorovaných chodbách česko-rakouských bank i v hlubokých sázavských lesích při panských honech se zrodil plán postavit železnici, jež měla vést z Čerčan do Světlé nad Sázavou. Na přelomu století vše nabylo konkrétní podoby. Roku 1900 byl dán do provozu úsek z Čerčan do Ledečk, 1901 dorazily bafající lokomotivy do Kácova. Zbývala poslední etapa do Světlé nad Sázavou. I na ni došlo. O dva roky později. Za povšimnutí stojí postoj stavitelů k c. a k. byrokracii. Nelišil se nijak od přístupu "našinců" k současnému stavebnímu úřadu.

"Jak to?"
Stavět se začalo v březnu roku 1902 a stavební povolení (koncese) byla udělena až na konci dubna téhož roku. Nelze říci, že obyvatelstvo železnici přijalo bez výhrad a s nadšením výtalo stavební dělníky jako světlonoše pokroku. Dobové kroniky zaznamenávají útoky rolníků, vorařů a hajných na traťové zaměstnance. Zdá se, že lidé od vody bránili svůj dosud nedotčený kraj stejně odvážně jako Siouxové, když Union Pacifik vyrazil do prérií v Nebrasce a kříže začaly růst k Tichému oceánu. Odpor rudokožců i našich venkovanů byl stejně marný. 20.9.1903 se trať slavnostně otevřela. Hrdým posázavským vlkům nezbylo než vzpomínat na starou vorařskou slávu a bezmocně svírat pěsti při pohledu na černé supící obludy, jež chrlí dým na všechny strany. Naděje, že železnice přinese Zruči rozkvět, se bohužel nenaplnila. Přestože v roce 1905 (stavba trati do Kutné Hory) se město stalo křižovatkou dvou tratí, zůstalo zapadlým hnízdem kdesi na konci světa.

"Moderní doba" zaklepala na naše vrata s velkým zpožděním
Zatímco se evropské nebe zatáhlo černými mraky války, ohbí řeky Sázavy se rozzářilo jasnou červení. Továrník Baťa zbudoval cihlové dílny svého "Botostroje," zrodily se "ševcárny." U jejich kolébky stály tři sudičky: "ogaři z valašských chotárů," "Americký mašiny" (obuvnické stroje) a boty pro Wehrmacht. To však už je jiná historie.

O slavnosti a hostech
Slavilo se dva dny. Nejvíc v sobotu. Od časného rána zněly duté údery kovových trubek. Trhovci rozbili své stánky a do Nádražní ulice začali proudit první návštěvníci. V 11 hodin byl odstartován vlastní program. Kdo přišel, mohl slyšet občana Sternberga (náš právní řád šlechtické tituly nezná), mohl spatřit energicky si vyšlapující mažoretčí potěr i bodré pivní strýce ve vojenských uniformách starého mocnářství. Byly zde parní lokomotivy, motorové vlaky i ledečský fotograf Pleva ověšený fotoaparáty a videokamerou. Podium opanovala dívčí kapela "Rošťandy" a její bělovlasý spíkr František Hromadník. Střídala řízné dechovky s diskotékovými šlágry, co kdysi zněly z každého normalizačního tranzistoráku. Odrostlé školačky tak bezděky vzdaly hold zaniklému světu hitšarád a televizních klubů mladých. Co by to bylo za estrádu bez umělce z Prahy. Na podium se svižně vyhoupla drobná postavička. Viktor Sodoma. Zahrál na kytaru, zavzpomínal a postěžoval si na Petra Jandu, že mu vyhodil kamaráda z Olympiku. Lidé zatleskali. Moderátor ukončil zábavné odpoledne a pozval návštěvníky na příští den.

Pondělní ráno
Sláva skončila. Běžný den. Skřípění brzd u vlakových souprav jen občas přehluší sakrování průvodčích. Oranžoví posunovači mávají červenými praporky. Výpravčí, s důstojností sobě vlastní, vypravují. Pokladní sedí v pokladně. Občas se ozve houkání, tu od Vlastějovic, tu od Kácova.

A zde je výsledek: Jen pro upřesnění - otázky klade ten, kdo štafetu předává, takže zde si se mnou vlastně povídal pan Hromadník. (Ústy redaktora)

Jsi jednou z mých úspěšných žákyň a já mám radost, když vidím, s jakou chutí a radostí zpíváš. Nespletu se, když řeknu, že zpěv hraje v tvém životě důležitou úlohu?

Zpívání mě vždycky velice bavilo a baví pořád - to je taková moje medicína, na veškeré nesnáze: ať je mi špatně na těle nebo na duši, vždycky se uchyluji ke zpívání a k hudbě a vždycky mi to pomůže. A vy sám přece nejlépe víte, že si k vám volávám o takovou "první pomoc" - mám vás jako psychologa, který mne vždycky naladí na tu správnou strunu. Hudbu a zpívání považuji za náplň svého života. Když stojím na jevišti, všechno ze mě spadne - za normálních okolností mívám strach z velkého prostoru a bojím se výšek, ale na jevišti najednou i tyhle fobie zmizí.

Co dalšího považuješ za důležité v lidském životě?

Člověk většinou poměřuje důležitost věcí svýma očima a svým příběhem. Myslím si, že pro každého je důležité to, co i já sama potřebuji a hledám - a tam, kde to jde, se to snažím také sama dávat... Důležité je třeba zdraví, ale ještě víc dobří lidé kolem, láska, cit, porozumění, pochopení pro druhé, schopnost a ochota naslouchat jim a pomáhat, podporovat je v jejich zájmech, v tom, v čem jsou dobří, umět vyzdvihnout jejich silné stránky...

Kdybys měla v jedné větě shrnout, oč se má člověk v životě snažit, co bys řekla?

Myslím, že hlavně o to, aby byl ohleduplný a slušný.

Díky svému postižení toho máš na bedrech naloženo víc, než většina tvých vrstevníků. Jak vůbec se svými vrstevníky vycházíš, jak hledáš přátele?

Se svými vrstevníky nevycházím tak, jak bych si představovala, nebo přála. Kam mi paměť sahá, vždycky jsem si víc rozuměla se staršími lidmi - výjimkou jsou snad jen mé současné spolužačky v jazykové škole, s řadou z nich se znám už dlouho, zpívaly jsme společně u vás ve sboru... Docela těžké to ale pro mě bylo při studiu v Praze - měla jsem dojem, že spolužáci a učitelé se mě spíš straní. Ne, že by mi snad nějak ubližovali, to samozřejmě ne, jenom mi dávali pocítit, že mezi ně nepatřím. Byla jsem zkrátka jiná než oni a zdálo se mi, že mají z nějakého osobnějšího kontaktu strach, nebo že přede mnou cítí ostych, těžko říci. Za celou dobu se snad nestalo, že by mi někdo z nich nabídl pomoc, pozval mě ke společnému posezení, nebo se mě zeptal, jestli něco nepotřebuji. A člověk si na to, byť nerad, tak zvykne, že už podobný projev pozornosti nebo nějaké pochopení, nějaké ohledy od okolí ani nečeká.

Myslíš, že je to tím, že je dneska společnost méně citlivá, nebo to vnímáš spíš tak, žes zatím jenom neměla štěstí na lidi?

Já jsem svým založením optimistka, takže se snažím doufat, že jsem zatím jenom neměla štěstí na lidi.

Štafeta Kutnohorského deníku

Už je to pár let zpátky, ale nedá mi to, abych se s vámi o tento zážitek nepodělila... Bylo to před Vánocemi roku 2005, babička v obývacím pokoji zdobila cukroví a náhle u nás v sedm hodin večer zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko a poslouchám hlas pana učitele Hromadníka na druhé straně, který mi oznamuje, že za čtvrt hodiny za mnou přijede pan redaktor z Kutnohorského deníku a že tam je jakási štafeta a že někdo vytipoval právě jeho a on že to má předat někomu dalšímu a že si vybral mne, že jsem děvče, které si zaslouží, aby se jeho štěstí šlo naproti a trochu se mu pomohlo... A že bude úspěch, když si to přečte byť jen jedna osoba, která je na tom podobně jako já...

Jaký byl nový rok? Opět pracovní. Na dopoledne jsem si pro své svěřence připravila vědomostní hru z různých oborů české i světové kultury a byla jsem potěšena, jak jim to šlo!
Kolem poledne se mi ale neudělalo dobře a nemohla jsem dojít na oběd, na který za normálních okolností chodím pěšky po schodech, ale tentokrát mi zase nohy kvůli mozku vypověděly službu - musela jsem si zavolat výtah, ale měla jsem strach, že ho nestihnu, ale paní recepční byla naštěstí pohotová, zavolala do kuchyně, aby mi ho poslali...
Abyste tomu rozuměli: od roku 2009 jsme jako zaměstnanci dostali k evidenci docházky tzv. "čipy," které slouží mimojiné i k evidenci pauzy na oběd. Já pracuji převážně ve druhém patře, jídelna je v prvním a přístroj na "čipování" je v přízemí...
Takže: nejprve z druhého patra pěšky do přízemí, z přízemí do prvního patra, z prvního patra opět do přízemí a z přízemí teprve zpět do druhého patra do kanceláře... Bylo toho asi moc!
Přišla jsem tedy z oběda, nechala jsem povolit stavidla a začala brečet, ale věděla jsem, že NIC NEMŮŽU VZDÁT A ŽE TO TAKÉ NEVZDÁM A BUDU BOJOVAT! Mám přece kolem sebe obětavé pomocnice - Emu a Miladu, které se mi hned jaly dávat "první pomoc."
Jejich pomoc jsem musela využít i odpoledne, když jsem potřebovala dovést do kaple a zpět - na bohoslužbu, kde asistuji panu faráři...
Paní ředitelka mi také byla velikou oporou, nabídla pomoc a hned mi bylo lépe... Po zralé úvaze jsem se tedy včera rozhodla, že si vezmu čtyři dny zbylé dovolené z loňského roku a že budu rehabilitovat a že půjdu tvrdě a s býčí silou za svým cílem: dát nohy do pohybu, tak jak jsou zvyklé...
Dnes ráno jsem si jela s babičkou zušlechtit hlavu ke kadeřnici, po obědě jsme si obě na hodinku zdřímly a pak nás vytáhlo sluníčko a šly jsme ven...
Zpočátku se mi sice šlo hůře, ale musela jsem si v duchu sama vynadat a přeprat sama sebe a nohy se najednou docela dobře daly do pohybu...
Proč jsem to všechno psala? Pro ty, které potká něco podobného. Základní zásada zní: NEREZIGNOVAT, NECHAT SI KLIDNĚ TŘEBA OD OKOLÍ I VYNADAT - se mnou věta: "Neblbni a choď" většinou dělá zázraky, BOJOVAT A NEVZDÁVAT SE! I KDYŽ TO JDE POMALU, VÝSLEDEK STOJÍ ZA TO!

Silvestr 2008

I na Silvestra chodí ti, co se starají o naše svěřence v Centrinu, do práce a já mezi ně patřím... Ráno jsem obešla společně se svým "andělíčkem strážným" všechny klienty a rozdávaly jsme krásná PF, která si klienti sami vytvořili - obrázek Josefa Lady... Poté jsem se připojila ke své kolegyni - Miladě Pajerové a obcházely jsme jednotlivá patra a zpívaly a Milada hrála na harmoniku....
Zase jsem si ověřila, co to znamená překonat sám sebe a do jednotlivých pater jsem scházela po schodech - tedy za pomoci Alenky Brožkové, a na úplný závěr jsme absolvovaly, také s Alenkou, "sestup z Everestu" další čtyři patra, tentokrát k obědu... Nebýt Alenky, nevím, jak bych to zvládla...
Alenko, děkuji Vám z celého srdce!
Po obědě jsem prohlásila, že už nikam nejdu a zůstala jsem sama samotinká na "svém" druhém patře a nabídla jsem klientům čtení anekdot, zpěv a hru na klávesy a promítání scének s Felixem Holzmannem...
Došlo na všechno a myslím, že naši klienti byli spokojení... Co mně teď zbývá: Popřát jim, ale i nám, kteří se o ně staráme krásný, klidný celý příští rok, ať je plný zdraví, optimismu a dobré nálady a abychom stále a po celý rok mohli slýchat od našich svěřenců kouzelnou větu, kterou vypustila z úst naše milá pomocnice - klientka Alenka Brožková, že "u nás je pro ni doma..."
Pan Vlastimil Bednář na začátku mého působení v této organizaci před někým prohlásil: "Pro Šárku jsou naši klienti vlastně jednou velkou rodinou a ona je jejich mámou..." A já jsem na to neskonale hrdá.... Ale nejpyšnější jsem na svoje svěřence...

Všechno nejlepší a šťastný celý příští rok vám všem ze srdce přeje Šárka - ergoterapeut.