Ano, pratele, nase Sarka...

Tak abyste vedeli, tady je Dasa! :o) Ale dovolim si tuto stranku tak nejak predpripravit. Pote predam zezlo samozrejme sve sestre Sarce a potom uz to bude jen a jen na ni, jak si to tu vyzdobi!

Jméno:
Místo: Czechia

středa, března 31, 2010

Tohle mi dnes přišlo elektronickou poštou...

ČESKÝ SVAZ ŽEN ČERNOVICE U TÁBORA
ZVE SVÉ ČLENKY A OSTATNÍ OBČANY NA

VÝROČNÍ ČLENSKOU SCHŮZI

VYSTOUPÍ ZPĚVAČKA ŠÁRKA KOHOUTOVÁ


"JEŘABINKA"

HOTEL JELÍNEK (V KUFRU)

PÁTEK 16.DUBNA 17.00 HODIN

Tak mi, prosím, všichni držte palce!

úterý, března 30, 2010

Moje Černovice, moje česká vlast

Protože jsem trošku pozadu, tak tady jsou nejnovější informace z posledních dnů...

v sobotu jsme jeli do Černovic u Tábora, byla tam, jako již tradičně, pěkná zima, ale protože moje prababička by měla narozeniny a svátek - bylo Josefa - tak jsme museli místní hřbitůvek poctít návštěvou... I přes tu zimu a závěrečnou únavu tam bylo moc hezky, i s paní Helenou jsme si pohovořili...

Neděle byla celkem tradiční, přišla za mnou maminka, tak jsme "zdrbly" co bylo zrovna aktuální, no a dnes jsme vyrazili za posledními kusy nábytku do mého bytu a navečer se ohlásila návštěva mně víc než milá - Miluška a Petr Zachariášovi - moc hezky jsme si popovídali, bylo z toho setkání cítit, že je nám oboustranně příjemné a že si máme co říct, protože jsme byli naladěni na stejnou strunu...

středa, března 24, 2010

Nejnovější zprávy z bojiště

Sedačka s definitivní platností sehnána - krémová, koženková, trojsedák a dvě křesla, za výhodnou cenu - Ledeč n.S. - s dovozem až na místo určení (zítra), lustry objednány - Ledeč - oranžovo-hnědo-béžové koule, ložnice vyřízena - dovoz na místo určení firmou (zítra), stůl a židle do kuchyně objednány. Lupénka hrozná, včera návštěva dermatologa ve Zruči - krém, šampon a roztok na obklady - soukromé lázně a lazaret k tomu...

pondělí, března 22, 2010

Být či nebýt...

Také se vám někdy chtělo zavřít se před okolním světem a nebýt? Já jsem se v tomto stavu nacházela dnes dopoledne... Klientů toužících po mé stálé přítomnosti a pozornosti bylo víc než dost, nestačila jsem je obíhat, a to jsme tam, prosím, byly ve čtyřech - jedna kolegyně nastálo, jedna brigádnice a jedna praktikantka... Jenže když praktikantka přijde, usedne ke stolu a tiše se Vás rozhodne za nepřetržitého nicnedělání pozorovat, je to na houby, slušně řečeno... Říkám jí: "Vezmi ten tác a posbírej ty hrnky od kafe..." Poslechne, ale vzápětí, po splnění úkolu, tác odkládá a opět usedá. Vidí, že sbírám korále, které klientům upadly na zem. Povídám: "Popadni ten kbelík a dones ho do proskleného regálu." Uposlechne a vzápětí usedá opět.
Když si klienti vyžádají kávu, rozhodnu se, že jim ji uvařím, protože ostatní děvčata mají spoustu práce. Kávu připravím, zaliji horkou vodou a prosím slečnu, aby tu kávu donesla těm, kteří si o ni řekli: "Když já nevím, kde sedí paní X a paní Y...""Nic se neboj, já tě budu navigovat...." říkám jí, ale nervy už mi pracují... GRRR... Aneb: "Potkáte-li blbce..."
A to jsem ze sebe měla ráno takovou radost! Jela jsem po dlouhé době "pouze" s paní Janatovou a sama jsem "vyběhla schody z přízemí do druhého patra, bylo půl deváté a já už měla vyřízenou spoustu věcí, ještě jsem si příjemně pohovořila s jedním mně obzvlášť milým člověkem... Jak málo stačí člověku ke štěstí, ale jak málo stačí, aby měl po radosti. V půl jedenácté se mi na krku rozdrnčí telefon - neznámé číslo. S napětím přijímám hovor a z druhé strany slyším příjemný, ale smutně znějící ženský hlas, který mi oznamuje, že moje Evža Hlavová, první klientka, která přišla do našeho domova a o kterou jsem se starala seč mi síly stačily, v pátek po dlouhém tříletém boji s následky mozkové mrtvice, která ji od té doby postihla ještě dvakrát, zemřela... Telefonovala mi moje nástupkyně, která mne vystřídala v Evžině rodišti - Táboře... I ji jsem musela utěšovat, stejně, jako to dělám se svými svěřenci, ale v duchu jsem si říkala: "Kdo utěší mě? Tolik bych to potřebovala..." A kde se vzal, tu se vzal, a jako by to slyšel, ten, kterému jsem volala hned ráno - pan Hromadník! To byla úleva a radost!
A pak domů a po obědě k holiči, ale vůbec jsem si to tam, narozdíl od návštěv minulých, neužila, protože lupénka si vybírá svou daň a já mám toho "rudého šupinatého svinstva" plný obličej a také mám, zase po delší době, své "atetoidní pohyby rukou a obličejového svalstva" - tzv. "cuky."
To je radostí na starém bělidle... Snad už bude lépe, po všech stránkách! Dášo, díky za další příval krásných fotek a pohled - udělal mi velikou radost!

sobota, března 20, 2010

O třech kůzlátkách a koze Lujze aneb pozdrav od sousedů...







S touhle kozou a kůzlaty sousedíme...

Dětský karneval Trhový Štěpánov











Bylo to milé a příjemné, masek spousta a samé hezké a co se mi líbilo především, že i organizátoři celé akce se přizpůsobili dětem a oblékli se jako klauni, či princezny... Jedna maska hezčí než druhá... Pan Hromadník byl excelentní jako vždy, i na mou oblíbenou soutěž ve zpěvu či básničkách došlo a poté jsem šla zpívat já, prý že kdybych šla zpívat před nimi, že by si netroufly... Tak jsem je poté ubezpečila, že tak, jako dnes zpívaly ony, že já jsem před 22 lety začínala úplně stejně a pan Hromadník mne doplnil, že takhle nějak to bude vypadat třeba za čas, když budou děti teď chodit samy a dobrovolně zpívat, že poté třeba s námi budou vystupovat...








středa, března 17, 2010

P.S.

Zapomněla jsem dodat, že po oslavě a zároveň dnešním konci mé pracovní doby mě a babičku po dlouhé době dovezl dědeček do zámecké knihovny... Byla to paráda a balzám pro celé tělo, ale hlavně duši...

Dnešní oslava





























Už skoro brečím únavou, ale musím to sem dát, vždyť by to bylo nespravedlivé vůči ostatním oslavencům... I tento měsíc se konala oslava narozenin a svátků, a sice dnes... Přípravy byly sice náročné, ale vše se nakonec vydařilo. Přijela jsem dřív, protože jsem si vyklízela svoji, dnes už bývalou kancelář, ve které jsem strávila bezmála tři roky - ne že bych tam tedy vysedávala celou pracovní dobu, to ne, ale používala jsem ji na jednání s lidmi, kteří mne přišli navštívit, nebo na individuální terapie a hlavně jsem se tam chodila převlékat, když jsem se zpotila... Nyní se tam pro léta příští "ubytuje" mzdová účetní, aby byla blíže té "obyčejné..."







No, přivezli jsme toho domů dvě vietnamské tašky... Ono se to nezdá, ale za tři roky se přece jen "něco" nashromáždí... (A to nepočítám obrazy a nádobí, na které teprve dojde...)







Od půl dvanácté do půl jedné jsem tedy za dědovy vydatné asistence a podpory, která byla završena jeho vztekem, uklízela kancelář a od půl jedné asi zhruba do tři čtvrtě na dvě jsem to, co jsem přenesla z kanceláře na ergo, zase umísťovala do skříněk na ergu, abychom se tam vůbec hnuli...







Ve dvě hodiny jsem šla obvolávat sestřičky na jednotlivých patrech, že od půl třetí začínáme oslavovat a trnula jsem hrůzou, že to opět nepochopí a chudáky seniory přivezou zase před třetí hodinou, byť oslava s železnou pravidelností začíná od půl třetí...







Ale povedlo se a vše klaplo a já už netrpělivě vyhlížela svého milovaného a nepostradatelného pana Hromadníka, který se tentokrát dostavil, po předchozí dohodě s harmonikou a hráli jsme v lidovém tónu...







Co vám budu povídat, nohy mne z toho poletování a stání bolí ještě teď, a to pořádně, ale co bych pro ty rozzářené oči a zpívající rty svých svěřenců neudělala... Bylo to krásné....














úterý, března 16, 2010

Co mne zaujalo:

Skromný člověk



Jeden 92-letý malý, starý člověk se pěkně učesal, oholil, oblékl a ráno v 8 hodin odešel do Domova pro seniory.

Jeho 70-ti letá manželka nedávno zemřela..., proto cítí, že musí opustit svůj domov.

V domově pro seniory čeká na chodbě, usměje se na nás, když mu řekneme, že má připravený pokoj. Přitom, jak jdeme k výtahu, v krátkosti mu řeknu, jaký je jeho malý pokoj. Vyprávím mu, jakou barvu má záclona a jakou barvu má přikrývka na postel.

"Velmi se mi líbí," rozzářily se mu oči jako malému chlapečkovi, který teď dostane v životě první vlastní pokoj.

"Milý Michale, ještě jste ani neviděl svůj pokoj, počkejte chvíli."

"To nevadí," říká.
"Štěstí nezávisí na množství věcí. Štěstí si nezávisle vybírám. To že pokoj se mi líbí - ano, nebo ne, to nezávisí na nábytku, nebo na doplňcích, ale závisí na tom, jak Já to chci vidět. Já jsem si to už rozhodl ve své hlavě, že pokoj se mi bude líbit. Svoje rozhodnutí každé ráno se vstáváním potvrzuji."
"Rozhodnout se můžu i tak, že svůj den strávím v posteli a budu počítat, kolik orgánů mi v těle nefunguje, které části těla mě bolí, anebo poděkovat nebesům za orgány v mém těle, které ještě dobře fungují."
"Každý den je jako dáreček, když umím otevřít oči, na nový den se koncentrovat, na pěkné vzpomínky, které jsem po dobu svého života nashromáždil."
"Stáří je jako bankovní konto. Vybereš si to, co jsi tam nashromáždil..."
Proto moje rada je:
hodně- hodně radosti a pěkného odkládej stranou na vzpomínkové bankovní konto.
Děkuji Ti, že jsi se přičinil něčím pěkným do mého bankovního konta, děkuji Bohu, že ještě dále můžu odkládat...
Vzpomeň si na tyto obyčejné body, které Ti zaručí, abys byl šťastný:
1.Osvoboď se od nenávisti
2.Osvoboď se od zbytečných starostí
3.Žij obyčejně
4.Dávej více
5.Čekej méně


A kdo že mi to celé poslal? Pan František Hromadník. Udělal mi tím velikánskou radost, protože je v tom hluboká pravda!

pátek, března 12, 2010

Pomáhat a chránit...

...tohle heslo by si měla vzít za vlastní Policie ČR. Motto je to krásné, velmi výstižné, leč ačkoliv zdobí vozy ochránců zákona, není moc dodržováno...
Já jsem si ho ale vzala k srdci dnes v pracovním procesu... Musela jsem POMÁHAT A CHRÁNIT svoji Lidušku Rzavskou, kterou už jsem jednou vytáhla z bláta zoufalství a deprese, protože zase byla nešťastná - ve čtvrtek ji pravidelně jezdí navštěvovat její dcera, buď s vnučkou nebo tetou a tentokrát nikdo nedorazil, tudíž na sebe špatná nálada a rozlítostnění nedalo čekat...
A protože já jsem také nechtěla na nic čekat, došla jsem za sociální pracovnicí, vzala si číslo na dceru Lidušky a rozhodla se zavolat a udělala jsem dobře. Odměnou mi byla pochvala od dcery paní Rzavské, že mám zlaté srdce a jsem úžasná, ale především obrovská radost Lidušky, když jsem jí byla oznámit, že jsem mluvila s "mamkou," jak své dceři říká a že se nic dramatického nepřihodilo, že se jedná pouze o virózu a že v sobotu za ní přijede bratr s rodinou... V tu chvíli se mi chtělo objímat celý svět...
A mé úsilí bylo dovršeno slovy, že jsem úžasná, že pamatuji na všechno.... To když jsem byla potřást pravicí dvěma našim Růženám (klientky) k jejich zítřejšímu svátku...

POMÁHAT, CHRÁNIT, ALE HLAVNĚ DĚLAT RADOST, BYŤ MALIČKOSTMI, SE VYPLATÍ, TO MI VĚŘTE...

čtvrtek, března 11, 2010

Ortoped je někdy lepší nežli psychiatr...

Tak jsem včera byla poprvé navštívit našeho závodního ortopeda, Doc. Kříže - veliký sympaťák - kvůli lázním, myslela jsem si, že bych ho přesvědčila, aby mi je napsal. Leč, nepovedlo se, musela bych mít prokazatelný čerstvý úraz, oslabený kloub v kořeni, zlomenou ruku nebo nohu a nebo artrózu... Ani jedno z toho, bohudík, nemám, takže, bohužel, do lázní letos nepojedu, až příští rok. Zato jsme si s panem doktorem báječně popovídali... Hodina utekla jako nic a já byla jako znovuzrozená... Není nad to mít svého osobního ortopeda... o)))

úterý, března 09, 2010

Maturitní ples aneb trocha nostalgie nikoho nezabije...




Vím, já vím, že už jsem se na tomto místě o svém Maturitním plese zmiňovala... Proč ta velká hláska na začátku? Byl opravdu Maturitní a už sám ples byl, aspoň pro mne, zkouškou z dospělosti... Zda obstojím, jestli se mi dlouhé šaty nepřipletou pod nohy, jestli nespadnu, ale hlavně byl plný očekávání věcí příštích, ale především jednoho člověka, který mi po mém boku tehdy moc chyběl a chybí dosud... MOJE SESTRA, KTEROU JSEM TEHDY PO PŮL ROCE VYDĚLA POPRVÉ OD JEJÍHO ODJEZDU DO USA... Ani brečet jsem tehdy neměla sílu, tolik jsem byla překvapená a rozradostněná...


Padla na mne v dnešní podvečer nostalgie, protože v mém a babiččině oblíbeném seriálu Ulice zrovna probíhal zrovna také maturitní ples....

neděle, března 07, 2010

Zruč je rodu ženského

Bylo to krásné, omračující, půvabné, plné pozitivní energie... Co mám na mysli? Dvouhodinový pořad "Zruč je rodu ženského," který připravil opět pan Hromadník.
Nervy pracovaly od rána, myslela jsem, že to ve velkém sále neustojím, leč, ke své velikánské radosti jsem se mýlila, a jakmile jsem vstoupila na "jeviště," bylo moje a jenom moje, jen občas jsem ho půjčila Honzovi či Jaruš (Jan Dvořák - manžel naší pokojské z Centrinu, Jaruš - paní učitelka).
Ach, to jsem si zase zazpívala... A na závěr jsem od paní Janatové dostala krásné karafiáty, prý, když je zítra ten Den žen...
Bylo to krásné a bylo toho dost... I když mne bolí celé tělo, duše se raduje!!!!!!!!!!!!!
Ženy, zítra krásný svátek!