A je to tu opět... Je neuvěřitelné, jak ty měsíce utíkají - 16.března 2011 a s tímto datem další oslava narozenin v našem domově, tentokrát v kavárenském tónu... Ráno vstávám, pravda, zbytečně, ale to tak většinou bývá, kdyby si člověk mohl přispat, v půl osmé a jdu na to: sprcha, mytí hlavy, ošetření rašících lupének, ach jo, poslední přípravy oděvu na odpoledne... Zalití čaje do práce, sušení vlasů, prádlo, náhradní oblečení...
Nakonec se na cestu oblékám do šatů, v kterých chci vystupovat, aby se mi zbytečně nemačkaly na ramínku - jedná se o lehkou sukni a tričko, a až teprve v práci, protože chci dvě hodiny, než oslava vypukne, pracovat v knihovně a tam bych se mohla zaprášit, se převlékám do džínových propínacích šatů a mám pod ně tričko...
Po dvou hodinách urputného psaní do počítače se, zpocená, převlékám zpět do "oslavných" šatů, které mi každý obdivuje už cestou do práce...
Ladící doplňky samozřejmě, nesmějí chybět - fialové náušnice, fialové nehty na rukou, bílé korále a bílý náramek - vše tón v tónu...
A "prchám" za kulturou o patro níže...
Tam se dočkám co nevidět. Přijde můj klavírista a zpěvák v jedné osobě a prý abychom pokročili - lehce zkoušíme "nové" písně. Respektive nově přejaté do mého repertoáru - Vlasta Průchová: Docela všední obyčejný den a Věra Špinarová: Nech mě hádat.
A co byste řekli? Po otázce: "Víš o tom něco?" řeknu, že něco málo ano, řekneme si tóninu, předehru, nasadím a "jedu." Obě písničky "sedly" jak "pozadí na hrnec" hned napoprvé...
Když to přetlumočím babičce, ta se zděsí a řekne: "Až to jednou neklapne, to budete koukat..." Její slova směřují ke klavíristovi, který jí odpovídá: "To se nemůže stát, protože my jsme tak sehraní, že to prostě není možné..."
V místnosti, kde probíhají terapie a také naše oslavy, je "narváno" a nedýchatelno... Ale všichni nakonec vše ustojí...
Mě tedy po hodině snažení teče po zádech pot a nejsem schopna chůze, ale jsem šťastná!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
