Být či nebýt...

Také se vám někdy chtělo zavřít se před okolním světem a nebýt? Já jsem se v tomto stavu nacházela dnes dopoledne... Klientů toužících po mé stálé přítomnosti a pozornosti bylo víc než dost, nestačila jsem je obíhat, a to jsme tam, prosím, byly ve čtyřech - jedna kolegyně nastálo, jedna brigádnice a jedna praktikantka... Jenže když praktikantka přijde, usedne ke stolu a tiše se Vás rozhodne za nepřetržitého nicnedělání pozorovat, je to na houby, slušně řečeno... Říkám jí: "Vezmi ten tác a posbírej ty hrnky od kafe..." Poslechne, ale vzápětí, po splnění úkolu, tác odkládá a opět usedá. Vidí, že sbírám korále, které klientům upadly na zem. Povídám: "Popadni ten kbelík a dones ho do proskleného regálu." Uposlechne a vzápětí usedá opět.
Když si klienti vyžádají kávu, rozhodnu se, že jim ji uvařím, protože ostatní děvčata mají spoustu práce. Kávu připravím, zaliji horkou vodou a prosím slečnu, aby tu kávu donesla těm, kteří si o ni řekli: "Když já nevím, kde sedí paní X a paní Y...""Nic se neboj, já tě budu navigovat...." říkám jí, ale nervy už mi pracují... GRRR... Aneb: "Potkáte-li blbce..."
A to jsem ze sebe měla ráno takovou radost! Jela jsem po dlouhé době "pouze" s paní Janatovou a sama jsem "vyběhla schody z přízemí do druhého patra, bylo půl deváté a já už měla vyřízenou spoustu věcí, ještě jsem si příjemně pohovořila s jedním mně obzvlášť milým člověkem... Jak málo stačí člověku ke štěstí, ale jak málo stačí, aby měl po radosti. V půl jedenácté se mi na krku rozdrnčí telefon - neznámé číslo. S napětím přijímám hovor a z druhé strany slyším příjemný, ale smutně znějící ženský hlas, který mi oznamuje, že moje Evža Hlavová, první klientka, která přišla do našeho domova a o kterou jsem se starala seč mi síly stačily, v pátek po dlouhém tříletém boji s následky mozkové mrtvice, která ji od té doby postihla ještě dvakrát, zemřela... Telefonovala mi moje nástupkyně, která mne vystřídala v Evžině rodišti - Táboře... I ji jsem musela utěšovat, stejně, jako to dělám se svými svěřenci, ale v duchu jsem si říkala: "Kdo utěší mě? Tolik bych to potřebovala..." A kde se vzal, tu se vzal, a jako by to slyšel, ten, kterému jsem volala hned ráno - pan Hromadník! To byla úleva a radost!
A pak domů a po obědě k holiči, ale vůbec jsem si to tam, narozdíl od návštěv minulých, neužila, protože lupénka si vybírá svou daň a já mám toho "rudého šupinatého svinstva" plný obličej a také mám, zase po delší době, své "atetoidní pohyby rukou a obličejového svalstva" - tzv. "cuky."
To je radostí na starém bělidle... Snad už bude lépe, po všech stránkách! Dášo, díky za další příval krásných fotek a pohled - udělal mi velikou radost!