Tohle jsem si přečetla jednoho krásného dne v jistých novinách a nedá mi to, abych se o "zážitek" nepodělila s vámi...


Bejvávalo
212. Jedno číslo v jízdním řádu. Dvě, jedna, dvě. Leckteré unavené mateřské oči zamíří na tyto číslice, když hledají pro své právě vylétlé ptáče nejvýhodnější spojení na internát. Zaměří se na ně i trampská tlapa obracející plechové tabule v čekárně jistého nádraží. Dráha je pupeční šňůra, cesta života, která spojuje naše odlehlé lesnaté končiny se zbytkem civilizovaného světa. Mnoho desítek let houkají motoráčky tu od Kácova, tu od Vlastějovic a dávají si rande na stanici ve staré Zruči.

Jak to začalo?
V pohodlných kožených pohovkách v kancelářích dřevařských firem, na mramorovaných chodbách česko-rakouských bank i v hlubokých sázavských lesích při panských honech se zrodil plán postavit železnici, jež měla vést z Čerčan do Světlé nad Sázavou. Na přelomu století vše nabylo konkrétní podoby. Roku 1900 byl dán do provozu úsek z Čerčan do Ledečk, 1901 dorazily bafající lokomotivy do Kácova. Zbývala poslední etapa do Světlé nad Sázavou. I na ni došlo. O dva roky později. Za povšimnutí stojí postoj stavitelů k c. a k. byrokracii. Nelišil se nijak od přístupu "našinců" k současnému stavebnímu úřadu.

"Jak to?"
Stavět se začalo v březnu roku 1902 a stavební povolení (koncese) byla udělena až na konci dubna téhož roku. Nelze říci, že obyvatelstvo železnici přijalo bez výhrad a s nadšením výtalo stavební dělníky jako světlonoše pokroku. Dobové kroniky zaznamenávají útoky rolníků, vorařů a hajných na traťové zaměstnance. Zdá se, že lidé od vody bránili svůj dosud nedotčený kraj stejně odvážně jako Siouxové, když Union Pacifik vyrazil do prérií v Nebrasce a kříže začaly růst k Tichému oceánu. Odpor rudokožců i našich venkovanů byl stejně marný. 20.9.1903 se trať slavnostně otevřela. Hrdým posázavským vlkům nezbylo než vzpomínat na starou vorařskou slávu a bezmocně svírat pěsti při pohledu na černé supící obludy, jež chrlí dým na všechny strany. Naděje, že železnice přinese Zruči rozkvět, se bohužel nenaplnila. Přestože v roce 1905 (stavba trati do Kutné Hory) se město stalo křižovatkou dvou tratí, zůstalo zapadlým hnízdem kdesi na konci světa.

"Moderní doba" zaklepala na naše vrata s velkým zpožděním
Zatímco se evropské nebe zatáhlo černými mraky války, ohbí řeky Sázavy se rozzářilo jasnou červení. Továrník Baťa zbudoval cihlové dílny svého "Botostroje," zrodily se "ševcárny." U jejich kolébky stály tři sudičky: "ogaři z valašských chotárů," "Americký mašiny" (obuvnické stroje) a boty pro Wehrmacht. To však už je jiná historie.

O slavnosti a hostech
Slavilo se dva dny. Nejvíc v sobotu. Od časného rána zněly duté údery kovových trubek. Trhovci rozbili své stánky a do Nádražní ulice začali proudit první návštěvníci. V 11 hodin byl odstartován vlastní program. Kdo přišel, mohl slyšet občana Sternberga (náš právní řád šlechtické tituly nezná), mohl spatřit energicky si vyšlapující mažoretčí potěr i bodré pivní strýce ve vojenských uniformách starého mocnářství. Byly zde parní lokomotivy, motorové vlaky i ledečský fotograf Pleva ověšený fotoaparáty a videokamerou. Podium opanovala dívčí kapela "Rošťandy" a její bělovlasý spíkr František Hromadník. Střídala řízné dechovky s diskotékovými šlágry, co kdysi zněly z každého normalizačního tranzistoráku. Odrostlé školačky tak bezděky vzdaly hold zaniklému světu hitšarád a televizních klubů mladých. Co by to bylo za estrádu bez umělce z Prahy. Na podium se svižně vyhoupla drobná postavička. Viktor Sodoma. Zahrál na kytaru, zavzpomínal a postěžoval si na Petra Jandu, že mu vyhodil kamaráda z Olympiku. Lidé zatleskali. Moderátor ukončil zábavné odpoledne a pozval návštěvníky na příští den.

Pondělní ráno
Sláva skončila. Běžný den. Skřípění brzd u vlakových souprav jen občas přehluší sakrování průvodčích. Oranžoví posunovači mávají červenými praporky. Výpravčí, s důstojností sobě vlastní, vypravují. Pokladní sedí v pokladně. Občas se ozve houkání, tu od Vlastějovic, tu od Kácova.