A zde je výsledek: Jen pro upřesnění - otázky klade ten, kdo štafetu předává, takže zde si se mnou vlastně povídal pan Hromadník. (Ústy redaktora)

Jsi jednou z mých úspěšných žákyň a já mám radost, když vidím, s jakou chutí a radostí zpíváš. Nespletu se, když řeknu, že zpěv hraje v tvém životě důležitou úlohu?

Zpívání mě vždycky velice bavilo a baví pořád - to je taková moje medicína, na veškeré nesnáze: ať je mi špatně na těle nebo na duši, vždycky se uchyluji ke zpívání a k hudbě a vždycky mi to pomůže. A vy sám přece nejlépe víte, že si k vám volávám o takovou "první pomoc" - mám vás jako psychologa, který mne vždycky naladí na tu správnou strunu. Hudbu a zpívání považuji za náplň svého života. Když stojím na jevišti, všechno ze mě spadne - za normálních okolností mívám strach z velkého prostoru a bojím se výšek, ale na jevišti najednou i tyhle fobie zmizí.

Co dalšího považuješ za důležité v lidském životě?

Člověk většinou poměřuje důležitost věcí svýma očima a svým příběhem. Myslím si, že pro každého je důležité to, co i já sama potřebuji a hledám - a tam, kde to jde, se to snažím také sama dávat... Důležité je třeba zdraví, ale ještě víc dobří lidé kolem, láska, cit, porozumění, pochopení pro druhé, schopnost a ochota naslouchat jim a pomáhat, podporovat je v jejich zájmech, v tom, v čem jsou dobří, umět vyzdvihnout jejich silné stránky...

Kdybys měla v jedné větě shrnout, oč se má člověk v životě snažit, co bys řekla?

Myslím, že hlavně o to, aby byl ohleduplný a slušný.

Díky svému postižení toho máš na bedrech naloženo víc, než většina tvých vrstevníků. Jak vůbec se svými vrstevníky vycházíš, jak hledáš přátele?

Se svými vrstevníky nevycházím tak, jak bych si představovala, nebo přála. Kam mi paměť sahá, vždycky jsem si víc rozuměla se staršími lidmi - výjimkou jsou snad jen mé současné spolužačky v jazykové škole, s řadou z nich se znám už dlouho, zpívaly jsme společně u vás ve sboru... Docela těžké to ale pro mě bylo při studiu v Praze - měla jsem dojem, že spolužáci a učitelé se mě spíš straní. Ne, že by mi snad nějak ubližovali, to samozřejmě ne, jenom mi dávali pocítit, že mezi ně nepatřím. Byla jsem zkrátka jiná než oni a zdálo se mi, že mají z nějakého osobnějšího kontaktu strach, nebo že přede mnou cítí ostych, těžko říci. Za celou dobu se snad nestalo, že by mi někdo z nich nabídl pomoc, pozval mě ke společnému posezení, nebo se mě zeptal, jestli něco nepotřebuji. A člověk si na to, byť nerad, tak zvykne, že už podobný projev pozornosti nebo nějaké pochopení, nějaké ohledy od okolí ani nečeká.

Myslíš, že je to tím, že je dneska společnost méně citlivá, nebo to vnímáš spíš tak, žes zatím jenom neměla štěstí na lidi?

Já jsem svým založením optimistka, takže se snažím doufat, že jsem zatím jenom neměla štěstí na lidi.