MÁM POŠKOZENÝ MOZEK.
I tak jsem ale úplně normální holka!

Při porodu dvojčat došlo ke komplikacím. Ze dvou sester si zlou daň vybrala Šárka. Nedostatek kyslíku způsobil postižení mozku.

Intelektové schopnosti zůstaly plně zachovány, o něco hůř však dopadla motorika. Nebýt obětavé péče prarodičů, možná by dnes byla Šárka odkázána na invalidní vozík. Ale láska ruku v ruce s medicínou, pracovitostí a vůlí dokáže zázraky. Mezi okamžikem příchodu na svět a letošní maturitou se odehrál nekonečný bolestivý řetěz cvičení a léčby. Rehabilitace, Vojtova metoda, pobyty v lázních, operace hydrocefalu... S vnučkou tohle všechno absolvovali především prarodiče.

Ti nejbližší a hudba
Tím se dostáváme k nejdůležitějším lidem v Šárčině životě. Zlatý stupeň vítězů patří dědečkovi s babičkou. V zápětí jmenuje dívka rodiče, sestru a celou rodinu, a pak pana Hromadníka, ředitele základní umělecké školy. Šárku učil zpívat: "Zpěv je moje největší láska, hudba je pro mě na prvním místě. Nejradši zpívám písničky od Věry Špinarové a Věry Martinové, altový repertoár. Za jeden ze svých největších úspěchů považuji spolupráci s Matějem Rakem, který mě doprovázel na kytaru v pražské literární kavárně Obratník," rozzáří se Šárce oči.
"Mám také ráda angličtinu, chtěla bych překládat," dodává. Pak se rozpovídá o své nemoci. Projevuje se nejistou chůzí, poruchami rovnováhy, koordinace pohybů. Šárka bez pomoci těžko zdolává překážky, nemůže například sama nastoupit do tramvaje, do autobusu. Chybí jí periferní vidění. Stres potíže násobí. Ale to vše nic nemění na tom, že je velmi chytrá, vnímavá, přátelská. O to víc jí samozřejmě vadí, když se jí lidé straní, i když to není ze zlého úmyslu, většinou jen z bezradnosti:
"Chovají se ke mně jako k někomu odlišnému, jako bych nepatřila do jejich společnosti. Ostych ale není na místě. Nešikovnost při navazování kontaktu vůbec nevadí, izolace je horší. Myslím si, že jsem normální holka jako každá jiná. Jen mám pár problémů navíc."
Když tuhle slečnu slyšíte hrát na klavír nebo vidíte u počítače, nechce se věřit, že má potíže i s jemnou motorikou. "Jo, s počítačem jsem měla potíže. Pak jsme ale dostali lepšího profesora a najednou jsem byla v psaní na počítači třetí ve třídě." Doma se Šárka pohybuje celkem samostatně, ale ven nemůže bez doprovodu, je odkázána na pomoc někoho jiného. Zní proto neuvěřitelně, když se její dědeček svěřuje, že okamžikem plnoletosti jí revizní lékař zrušil asistenční službu. Chodítko, které jí přivezla sestra Dáša z Ameriky, lidskou pomoc rozhodně nahradit nemůže... Šárka je ale bojovník, tehle rys určitě zdědila po dědovi, a má v zásobě ještě zázračnou medicínu: "Zpívání je ten nejlepší lék. S mikrofonem v ruce zapomenu na všechny nesnáze," usmívá se. Tak hodně štěstí, ať vše dopadne tak dobře, jako ta maturita!


P.S. Z dopisu od Šárky, který přišel dodatečně e-mailem:
"I když člověka potká nějaká nesnáz a potíž, i když se zdá nepřekonatelná, měli bychom se zastavit, vydýchat a nepropadat panice, strachu a zoufalství, ale nadechnout se a jít dál. Říkám si, že nejcennější je vítězství v bitvě, kde se člověk utkal sám se sebou a může si říct: Hurá, já jsem to dokázal!"