Kouzlo předčítání babičce

Asi stárnu, nebo jsem čím dál více sentimentální, nevím, ale asi před týdnem jsem objevila kouzlo předčítání knih své drahé a milované babičce...
Babička, jak zasvěcení vědí, odjakživa byla a je dosud, vášnivou čtenářkou... Ale protože se jí, k mé velké lítosti a zármutku, zrak díky zelenému zákalu zhoršil, už na své milované knížky, respektive písmo v nich, nevidí tak, jak by si přála a tudíž jí četba trvá déle, požádala mne, zda bych jí nepředčítala nahlas.
Já, zkušený "předčítač" (je to součástí mého povolání), jsem souhlasila a byla jsem zvědavá, jakou knížku mi babička vybere. Byla to její oblíbená spisovatelka Vlasta Pittnerová a knížka s názvem Panny. Šest povídek. Přiznám se, že jsem takovýto druh literatury četla poprvé, a byla jsem trochu na pochybách, jak na přečtené budu reagovat, ale co bych pro svoji milovanou babičku neudělala...
Daly jsme se do čtení. Četly jsme pořád - u vaření, poklízení i při reklamních blocích a já zjistila, jak se mi tyhle okamžiky líbí a jsem z nich dojatá... Jednak nad opravdu krásnou literaturou, která je tzv. "epickým dějepisem", kdy se dozvídáte o tehdejší době, ne jako v učebnicích, strojeně a hraně, ale pěkně po lidsku, tak jak to přichystal chudákům i boháčům sám velký Pan Život. A že většinou nebyl vůbec jednoduchý, o tom jsem se přesvědčila s každým přečteným řádkem...
Jak já se u tohohle čtení navzpomínala na paní Dr. Neradovou, která mne na střední škole učila asi dva měsíce český jazyk a literaturu! Ta moudrá a vzdělaná žena prohlašovala, že se v literatuře setkáváme s tzv. "dynamickým pohybem literárního díla" - to jest, že jinak člověk tutéž knížku vnímá jako dítě, jinak ve dvaceti, jinak, když už má rodinu a jinak, když je už o něco zkušenější a starší... Je v tom hluboká pravda... Ještě před nedávnem bych si myslela, že mne knížka takového typu, jakou jsem nyní četla své babičce, nemůže zaujmout, že nebudu schopna plně pochopit, o co se jedná, ale teď už jsem to pochopila.... Nejen to, co tím autorka chtěla říci a že je v tom neskutečná hloubka moudrosti, citu, porozumění a empatie, ale hlavně tu vzácnou a neopakovatelnou intimitu okamžiku, kdy já jednak oplácím své zlaté babičce chvíle nad knihou, kdy ona si "ničila záda i hlas" ohnutá nad knížkou, trpěla, když jsem chtěla předčítat stále dokola tytéž pasáže, jen aby se je mohla její vnučka naučit zpaměti, ale hlavně jsem se svou babičkou a je mi, jako bych ji prostřednictvím těch přečtených řádků objímala a s každým dalším přečteným řádkem ji k sobě tiskla víc a víc a s upřímnou láskou... Jsme spolu, jen my dvě a naše společná láska, KNIHA, která teprve přečtená nahlas, získává to pravé kouzlo, protože ji čteme někomu, koho máme nade všecko rádi, koho milujeme...
Už se těším, až se zase naše kuchyně, ve které neopakovatelným způsobem voní nejen babiččiny lahůdky, buchty a koláče, ale také školní sešity, učebnice a písničky (s oblibou se tam, samozřejmě za babiččiny asistence učím a zpívám), rozvoní dalšími neopakovatelnými okamžiky nad krásnou knížkou, která se díky mé babičce stává tím nejvzácnějším pokladem se zlatým písmem...