Svátek sv. Dagmary aneb den blbec jako když ho vyšije...

Pondělí ráno. Jedu do práce a při úklidu tašky do skříně zjistím, že nemám čaj, který si s sebou pravidelně vozím v rámci zachování pitného režimu. Poté mne kolegyně "spraží" informací, zda jsem nezapomněla, že mám školení BOZP. Telefonuji na recepci, kde se dozvídám, že je tomu opravdu tak a v devět hodin mám nastoupit do 3.patra, kde se školení koná... Celou dobu jsem nervozní, myslím si, což, kdyby přišlo to překvapení...
Asi po hodině jsem vyrušena kolegyní, která se mi omlouvá, ale prý přijela dcera klientky, která v pátek zemřela, o jejím skonu jsem se já čirou náhodou dozvěděla na večírku a ke které, její rodinu nevyjímaje, jsem měla víc než blízko...
Pozdravím se s dcerou a švagrovou, prohodíme pár slov a když mne její dcera obejme a začne mi za vše v slzách děkovat, neudržím se a pláču s ní... Je mi hrozně. (To jsem dceři ještě ráno stihla napsat dopis, který si mezitím přečetla).
Vracím se do učebny, kde školení probíhá, ale cítím se pod psa... Ach, ten život je někdy krutej, zlej a nespravedlivej...
V půl jedenácté se vracím na ergo, kde zjišťuji, že je žalostně málo lidí, na kolegyni něco leze, málem se přerazím o vozík s klientkou...
Raději si sedám, aby se nepřihodilo ještě něco dalšího...o) Po chvíli mi kolegyně neopomenou připomenout, že je na mně řada s poradou (v účasti na ní se máme pravidelně střídat). Telefonuji domů, aby pro mne přijeli později, leč, už jsou ve Zruči, tak mi dědeček stihne donést koupenou housku, prý abych nepadla hlady, najím se, chvíli odlupuji z ubrousků stromečky, které poslouží jako dekorace na PF a je tu třináctá hodina a s ní porada.
Za čtvrt hodiny jsem odsud pryč, ale odchytne mne kolegyně ze sociálního, která má dnes, kromě mé sestry, svátek a které ráno stihnu pogratulovat, aby mne pohostila zákuskem, vynikající špičkou...
Jede se domů, kde na mne čeká "pohádka mládí-" krupicová kaše a přijde mi víc než k chuti...