Nejkrásnější oslava narozenin na světě...

Nervozita v mé duši už od božího rána... V práci jsem si zařídila, že půjdu na odpolední, aby zákusky, které mi děda pro mé svěřence na dnešní oslavu objednal, dovezl čerstvé. Bylo jich šedesát a k tomu ještě dvoupatrový dort se šlehačkovou 25. To vše k mým "čtvrtstoletinám."

Dopoledne je hektické, vstávám relativně brzo, něco po půl deváté, abych vše stihla - připravit slavnostní oblečení sestávající z kalhot ála Capuccino a hnědavé haleny s odlesky, přes to červené sako.

Umýt tělo, vlasy, uvařit čaj a vše připravit. Do toho se vrací děda, přináší mi krásnou květinu a dorty a já se fotím a potím zároveň - jsem nervozní a dojatá.

Úderem půl dvanácté všichni tři - já, babička a děda - usedáme do auta a vyrážíme směr Centrin. Mám důležitý úkol - hlídat krabici s dorty, aby se nepřekulila na zem. Vedro je k padnutí, mně na omdlení...

Šťastně a ve zdraví dorazíme před Centrin, kde už na mne čekají manželé Dvořákovi s pugétem krásných karafiátů, bonboniérou a taštičkou s kuchyňskými potřebami, prý abych si na ně vzpomněla, až budu něco vařit...

Srdečně jim oběma děkuji a pádím nahoru připravit se na tu slávu... Chvíli se z toho všeho vzpamatovávám, padne 13.hodina a mně začíná maraton. Začínají přicházet klienti s gratulacemi, květinami a láskou, kterou máme, obzvlášť dnes, všichni plnou náruč...

Já rozděluji a roznáším zákusky, kolegyně vaří kávu, pak se prostřídáme a tahle to jde, s menšími přestávkami skoro do půl čtvrté...

Horko je ukrutné, leje ze mě pot, mám strach, aby se dorty v tom horku neroztavily... Naléváme šťávu a samy padáme únavou, ale já jsem neskonale šťastná, povídám si se "svými" lidmi a zpívám jim...

Je po půl čtvrté a v krabici, která byla ve dvanáct hodin plná, je jako trosečník poslední věneček. Kolegyně mi ho "vnutí," tak mi nezbývá než poslechnout - přece neponesu domů jeden věneček...

Květin mám plnou náruč a nemám je kam dávat. Jsem unavená k smrti, ale nemohu na sobě dát nic znát. Jsem tu pro lidi, kteří mne potřebují a já potřebuji je...

Přiblíží se 16.hodina a já jdu z práce. Ale ne domů, jak by se mohlo zdát, ale do svého nového bytu, který chci ukázat panu Hromadníkovi, který byl majitelem původním - celý byt jsme totiž rekonstruovali od základů a povážlivě se tedy změnil - samozřejmě, že k lepšímu.

První překvapení je tady: pan Hromadník si "hraje" jakože mám vstoupit jako "paní majitelka" do bytu první a on že přijde a zaklepe...

Na hru přistupuji a jsem zvědavá, co bude následovat... A taky že následuje. Pan Hromadník nese v podpaží zabalený obraz!

Naprosto netuším, kde ho měl ukrytý, když jsme se s ním potkali, nic nenesl... Dědeček mi obraz pomáhá vybalovat... a ejhle Černovice u Tábora "jako" malované... Nevím, co na to říct - je to krása a už se těším, až obraz instaluji na čestné místo - pokud půjde obraz pověsit tam kam myslím, bude se tam krásně vyjímat...

Nádherné lustry, okna vyzdobená záclonami - no byteček jako na výstavu... Ale to překvapením ještě není konec...

Z bytečku odcházíme a pan Hromadník se od nás odpojuje se slovy, že jde napřed a že nemusíme chvátat (naším dalším stanovištěm je Pizzerie Paradiso, kde se obvykle při takovýchto příležitostech scházíme, abychom si v klidu a míru pohovořili a probrali ten život "skrznaskrz...")

Přicházíme před Pizzerii a já s chutí usedám na venkovní terasu, abych se trochu osvěžila čerstvým vzduchem...

Zanedlouho pro mne přichází majitelka pizzerie - paní Daňková a prohlásí: "Slečna Šárka Kohoutová má jít se mnou..." Uchopí mne pod paží a vede na "místo činu," kde na konci místnosti stojí dvoje klávesy a za nimi Verča Šťastná a František Hromadník a hrají a zpívají mi: "Šárka má narozeniny, my máme přání jediný, štěstí, zdraví, štěstí, zdraví, hlavně to zdraví..."

Jsem jako ve snách, nevím, zda mám zpívat, plakat dojetím nebo se smát... Jestli existuje nějaké desáté nebe, vězte, že já jsem ho navštívila. Tak jsem šťastná a dojatá!

Vše je promyšleno do nejmenších detailů, všichni mne obskakují, přejí mi, celá pizzerie je doslova "štajf" a vše prožívá se mnou - pugéty neberou konce - gerbera, růže, vonná svíčka - nevím kam dřív a co dřív, ale nejčastěji upírám oči na své dva muzikanty a netoužím po ničem jiném než si s nimi zazpívat...

I na slavnostní přípitek sektem toho večera dojde a já jsem nevýslovně ŠŤASTNÁ!!!!!!!!!!

Květin mám toho večera plnou náruč a to na mne ještě na další den čekají v Centrinu (ty od klientů a kolegů), jsem jimi doslova zavalená...

Na lože se dostávám po jedenácté hodině, všechno mne bolí, chce se mi hrozně spát, ale jsem rozrušená a nemůžu usnout, zato ráno vstávám čile už po šesté hodině a těším se do práce, kde obdarovávání ještě pokračuje...

Paní s dvěma francouzskými holemi, která sotva jde, mi nese krásnou květinu v květníku, prý abych měla kytičku do nového bytu... Všichni se na mne usmívají, někteří mne i hladí a ptají se mne, jak jsem si to včera užila a jaké to bylo a já jim to vyprávím a musím u toho plakat. Jedna klientka mne u toho drží za ruku a pláče se mnou...

Dostavil se pocit absolutního štěstí a já nevím, zda se z něj tak rychle vzpamatuji... Ale STÁLO TO ZA TO A JE TO NEOPAKOVATELNÝ ZÁŽITEK, KTERÝ SE PROSTĚ NEDÁ ZAPOMENOUT!

Díky všem a za všechno, bylo to PŘEKRÁSNÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!