Můj Velký recitál!

Je pátek, 16.04.2010, 06:00 a já vstávám do práce, nedočkavostí nemohu dospat.... Do práce se, samozřejmě, moc těším, ale to je stejné, jako každý jiný den, ale ještě něco mne dnes čeká... Nepředbíhejme však... Přicházím do práce, kde mne vítají kočky a za chvíli i všechny tři kolegyně, kterým říkám: "Když to dneska se mnou vydržíte, dostanete metál...

ANO, MŮJ VELKÝ DEN JE TADY! RECITÁL ŠÁRKY KOHOUTOVÉ V ČERNOVICÍCH, na který jsem se tak těšila a nemohla se dočkat! Dopoledne se vleče jako nikdy, jdu do knihovny za svými klienty a netrpělivě čekám na ty další, které dnes čeká další hezký český film, jak bývá v pátek zvykem... Nemohu se jich dočkat, všechno mi nějak přijde nekonečné a že nic neutíká... Koukám na hodinky a už se vidím v autě a na cestě do Černovic...

Konečně! Dvanáct nula pět a já odcházím, respektive odjíždím domů.... V jídle se trochu povrtám, vůbec mi nějak nechutná, ač babička je vynikající kuchařka, ale já vím až moc dobře, že to není tím, že by mi krmě tak lahodného vzhledu a chutě nechutnala, ale tím, že mé nervy pracují na plné obrátky - vždyť za dvě hodiny odjíždíme do Černovic, kde se bude zpívat a v autě sedím po boku mého milovaného pana Hromadníka!!!!

Po jakéms takéms jídle se jdu důkladně osprchovat a navonět a chci se oblékat, když tu najednou zjistím, že kalhoty, které si chci obléct a kterým ještě včera při "generální zkoušce" nic nebylo, mají v zadní části sedacího svalu díru ve švu!...

Ech, to je pech a smůla! Letím tedy hledat jiné kalhoty, naštěstí je mám v zásobě. Zkouším je a zjišťuji, že jsou mi poněkud těsnější, zkouším si v nich sedat - drží a nejsou nepohodlné... I když, notnou chvíli váhám, zda si s sebou do příruční taštičky nemám vzít ještě jedny náhradní...

Najednou jakoby to hodiny vzaly rychlejším tempem, je po druhé hodině a konečně vyrážíme do Zruče, kde se po půl třetí máme sejít s panem Hromadníkem a Verčou, která mne má také doprovázet - jak na nástroj, tak zpěvem...

Do kufru auta děda s panem Hromadníkem naskládají potřebné "instrumenty" a můžeme vyrazit - směr Černovice u Tábora!

Cestuje se příjemně, i sluníčko nám vysvitne a ještě před definitivním odjezdem odkládáme bundy a kabáty, aby nám bylo lehčeji...

Povídá se a vzpomíná a najednou stojíme před černovickým zámkem. Jako na povel všichni vystupujeme z auta, abychom se nadýchali černovického prosluněného a kupodivu teplého vzduchu, chvíli postojíme a jedeme "o dům dál" - před restauraci "U Jelínků," kde se můj vytoužený koncert má konat.

"Moji hoši" se jmou vykládat aparaturu a nás, ženské osazenstvo, děda dobromyslně posílá "obhlédnout revír" (krámky).

Babička nás pozvolnými, leč neomylnými, kroky dovede před Textil Mim, naše oblíbené útočiště... Verča s babičkou se pokoukají po nejnovějších hadřících, já promluvím pár slov s prodavačkami, které už mne vítají jako zpěvačku, když vtom se mocně otevřou dveře a dovnitř se vřítí děda, který pro nás přišel na žádost pana Hromadníka a že prý se bude zkoušet... (Já to sice tušila, že zatím nemáme nikam chodit, ale nebudu přece babičce kazit radost, ehm, ehm...o))

Děda mne vleče, že sotva dech popadám, vlaju za ním jako prapor, i pan Hromadník si toho všimne a hned dědu pokárá, ale jsme ve zdraví na místě a já se doslova "hrnu" na improvizované "podium".

Zkoušíme několik písniček a s ponaučením "holky, nejdřív práce, potom zábava," musíme víc než souhlasit. (Alespoň tedy my disciplinované...)

Je půl páté, za půl hodiny by to mělo "vypuknout..." Přichází švagr pana Hromadníka, vítá se s námi a s vervou nás zve k nim domů, přemlouvá nás i pana Hromadníka, aby mne vzal s sebou... Nátlak ustane teprve tehdy, když se mne "zastane" pan Hromadník slovy, že se mi špatně chodí, a že by trvalo, než bych tam došla... Švagr pana Hromadníka se mi tedy omluví, pan Hromadník a Verča odcházejí za nejstarším z Lidinů a já v poklidu usedám na židli ke stolu a čekám, až se "moji" muzikanti vrátí...

Přicházejí "přesně" - mají nejvyšší čas - je za pět minut pět... A úderem sedmnácté začínáme, přátelé...

Jedna písnička za druhou, průvodní slovo tentokrát nechávám na panu Hromadníkovi, vše "jede" přesně podle plánu, lidovka česká, jihočeská, moravská, country, populárně taneční písně i náš duet...

Pan Hromadník samozřejmě neopomene zdůraznit, že pro mne to je dárek k zanedlouho přicházejícím 25.narozeninám a že mi to nemůže udělat, abychom si na úplný závěr nezazpívali "Moji českou vlast..." Mám slzy na krajíčku, myslím na Dášíka a chci, aby tam byl se mnou a držel mne za ruku...

Při Zpívání Jitky Zelenkové mám sama ze sebe (ze svého zpěvu) husí kůži a běhá mi mráz po zádech a zase se mi chce brečet, ale jsem natolik zodpovědná a vím, že brečet nemůžu, a tak společnými silami vše dotáhneme do zdárného konce...

Přítomní mi tleskají, děkují, dostáváme s Verčou každá jednu čajovou růži, já také všem děkuji, za pozvání, za to, že zpívali se mnou a za to, že mne poslouchali a chtěli poslouchat...

Ale to už na nás na stole čeká lahodná večeře - přírodní kuřecí plátek, který se přímo rozsýpá, vynikající hranolky a zeleninová obloha a jako dezert vydatná kremrole... Už funím, nemůžu to sníst, ale nechci hostitele urazit, aby příště neřekli, že jsem zmlsaná a že už mne víckrát nepozvou...

Když to pracně a s přemaháním dojím, sedíme ještě s Verčou u stolu a povídáme... Jak jí říkám, chce se mi brečet a smát se zároveň, mám radost, že se vystoupení tak povedlo a nejraději bych si ho hned teď zopakovala...

Když to dopovídáme, přijde ke mně pan Hromadník a zeptá se mne: "Tak mistrová, zvedneme kotvy?"

S ulehčením s ním souhlasím... Ač mozek by chtěl zpívat a rozdávat se dál, tělo rezignuje a je unavené... Vždyť si tu rezignaci a únavu "zaslouží" - byly to nervy hned od rána...

Na srdci mne hřeje úžasný pocit z dobře vykonané práce, žlutá růže a přítomnost pana Hromadníka...

Byl to nádherný den a díky za něj!

Moje zlaté Černovice, děkuji Vám za Vaši pohostinnost, přítulnost, něhu a vlídnost s jakou jste mne přijaly a zase někdy nashledanou...