PaeDr. Eugenie Hlavová řečená Evža...

Aneb moje první "dítě," o které jsem se měla starat a starala jsem se s láskou a péčí deset měsíců...

Když k nám prvního srpna přijela, sestřičky mi řekly, že přijela z Německa, že je to bývalá profesorka a že špatně komunikuje a nemůže chodit - po mrtvici, zlomenina ulny atd.atd.....

Polil mne studený pot a čekala jsem co bude. Dělalo se mi mdlo při pomyšlení, že já 23letá nezkušená vystudovaná knihovnice mám něco učit profesorku...

Když jsem se ale poprvé podívala do jejích očích, viděla jsem, že není nic ztraceno, protože ty oči žily, dívaly se na mne a zoufale doufaly, že já se pokusím o to vrátit jim alespoň z poloviny tu jiskru, kterou mívaly...

Nedovedete si představit, jaká to byla dřina. Výjimkou nebyly dny, kdy jsme spolu tvrdě dřely od rána (8:15) až do oběda (11:00) bez přestávky...

Logopedie, psaní, jemná motorika, trénink podmíněných reflexů... Evža se mi zlepšovala před očima... A co teprve, když jsme našli společné téma, a sice město Tábor, odkud pocházela...

Měsíc jsem se věnovala jenom jí, pak začali ale přicházet další klienti a z Evžy se po čtrnácti denním pobytu na neurologii v Kutné Hoře, kde byla na pozorování, stal "ležák..."

Ale i tak jsme si na sebe našly čas a od pondělí do pátku jsme od půl jedné do půl druhé tvrdě dřely a na Evže to bylo vidět! Jakou já měla radost!

Ale pak přišlo Evžino rozhodnutí, že se přemístí do Domova důchodců v Táboře, tedy do svého domova, především kvůli svým známým a kamarádům... Na jednu stranu mi to bylo líto, že mi moje "dítě" bude nevěrné a opustí mne, ale na druhou stranu jsem to své Evžence moc přála... I teď si píšeme a telefonujeme...

V létě jsem se za svou Evženkou byla dokonce i podívat.... Je v nadpozemské nádheře a moc jí to přeju, ale byla bych radši, kdyby jí to lépe chodilo, mluvilo a koukalo... Ale takový je život... Evža je taková bojovnice, že se s tím určitě popere! Držím jí palce!